Návrat na hlavní stranu

Etnografický subregion Horňácko

Zeměpisné vymezení:
Malá národopisná oblast na jihovýchodní Moravě, respektive moravskoslovenském pomezí, na úpatí Bílých Karpat, čítající dohromady deset obcí: Velká nad Veličkou, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá vrbka, Lipov, Louka, Súchov, Vápenky a Nová Lhota.


Historicko-národopisné vymezení:
Horňácko je jednou z národopisných oblastí, ve které se nejdéle zachovaly starobylé rysy písní a tanců. Své pojmenování dostala až počátkem 20. století. Do té doby byla členěna k moravským Kopanicím, přestože se formovala jako jednolitý etnografický celek již mnohem dříve a od okolí se dodnes nápadně odlišuje nářečím, krojem a dalšími složkami lidové kultury.


Lidová architektura:
Ve stavební architektuře je na Horňácku dochována řada pozoruhodných historických prvků, dokládajících vývoj zástavby a domu v oblasti Slovácka. Oblast byla osídlena již v době železné, ovšem dnešní sídelní struktura silnicových vsí pochází, jako jinde na Slovácku, převážně z období středověku. Náves je zde tvořena rozšířením ulice, často má obdélníkový půdorys.

V současné době převažuje na Horňácku tříprostorový obytný dům s podélnou okapovou orientací. V každé obci však můžeme sledovat vývoj domu i celé usedlosti v posledních stoletích. Jsou zde totiž hojně zachovány stavby hloubkově orientovaných domů, kde budovy sýpek, chlévů, kolen a sklípků jsou často přiřazeny za dům do jednoho traktu. Mezi jednotlivými domy jsou pak typické proluky vjezdů, aby bylo zabráněno šíření požárů v době, kdy domy měly doškové střechy. S příchodem nehořlavé krytiny začínají lidé tyto domy přestavovat - zastřešovat průjezdy - čímž postupně dochází ke vzniku souvislé ulice s okapovou orientací. Tradiční architekturu na Horňácku dokladují dodnes zachované hospodářské stavby - stodoly, sýpky, kolny, seníky, technické stavby - mlýny, ale i stavby církevní - kaple, zvonice, kamenné kříže.


Lidový oděv a kroj:
Horňácký kroj patří k jednomu z nejstarobylejších na Moravě. Nejstarší prvky si udržely především obřadní kroje - k narození, svatbě a pohřbu.

Mužský kroj má světlemodrou barevnost, typický je bílý vlněný kabát starodávného střihu,z rovných dílů z režného světlého sukna, sahající do půli stehen. Starodávná je také halena s "hazuchou" - plachtou, která se přehazuje za deště přes hlavu. U ženského kroje se dochoval systém dvou zástěr, z nichž zadní fěrtoch je žlutý, dříve barvený šafránem. K archaickým a ve 20. století již jinde nenošeným kusům oblečení patří "šatka" - podélná rouška vázaná kolem hlavy. Ve svém praktickém obtočení kolem hlavy "hore konce" se zachovala jako běžná součást krojového ustrojení k tanci.

K vrcholům lidového umění u nás i v mezinárodním měřítku patří horňácká výšivka "v počítané niti". Její klasickou ukázkou jsou vyšívané čepce, šatky, obojky, rukávce nebo úvodnice. Ojedinělé jsou také mužské šátky do nohavic s vyšitými texty lidových písní.


Lidová píseň a muziky:
Nejstarší muzikou na Horňácku byla gajdošská muzika (většinou hrál gajdoš sám, někdy v doprovodu dvou houslí). Vzhledem k omezeným možnostem gajd spočívala veškerá tíha muzikantského umění na prvním houslistovi (hudci) - primášovi. Druhý hudec - kontráš - harmonicky doplňoval melodii. Z této sestavy tří muzikantů se časem vytvořilo hudební seskupení, kde gajdy byly nahrazeny basou, navíc přibyl klarinet, často ještě jedny housle, které hrály melodii. Takovéto "hudecké muziky" hrály na Horňácku až do 30. let 20. století, kdy legendární primáš Jožka Kubík utvořil vlastní muziku, v níž se poprvé objevil velký pedálový cimbál.

Málokterá národopisná oblast se může pochlubit - tak jako Horňácko - svými lidovými hudci. Zhruba od poloviny 19. století se jich tady vystřídalo na tři sta. Je jasné, že ne každý z hudců je vynikající muzikant. Mezi ty nejrázovitější a nejvýznamnější , kteří kdy na Horňácku žili, bezesporu patří kromě "Joženy" Kubíka i Jan Ňorek nebo Martin Miškeřík , z těch později narozených Jarek Miškeřík a Martin Hrbáč . Dokladem toho, že se zde muzikanti rodí i nadále, je několik mladých muzikantských seskupení, v jejichž čele stojí dnes již zkušení primáši.


Lidové tance:
Horňácko je kraj proslulý svými muzikanty, zpěváky a tanečníky, jejichž zásluhou se dochoval až do současnosti klenot mezi párovými tanci - sedlácká , respektive jeho starší ozdobnější forma starosvětská . Kromě těchto tanců s různými místními variantami byly oblíbené i taneční hry jako "holúbek", "šátečková""káčer", "hojačky", "trojicová trefa" nebo "žabská". Jako jinde na Slovácku i zde se tančí verbuňk jako typický mužský tanec. Kromě těchto tanců se na Horňácku vyskytuje i řada figurálních tanců (ševcovská, reznícká, špacírpolka, šotyšky, mazurky, aj.), které jsou novějšího původu, přenesené sem většinou z jiných oblastí.



Literatura:
Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

UPŘESŇUJÍCÍ ODKAZY

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz

Typ záznamu: Etnografický subregion
AKTUALIZACE: uživatel č. 372 org. 24, 24.02.2005 v 15:12 hodin

Copyright 1998-2019 © Luděk Šorm
www.virtualni.receptar.cz je registrovaná ochranná známka společnosti Kam na Pardubicku s.r.o.